Zlato a drahé kovy všeobecně představují vhodný doplněk do investičního portfolia, který umožňuje docílit širší diverzifikace.

Drahé kovy ve fyzické podobě jako například investiční zlaté slitky nebo mince, navíc povětšinou zbavují i rizika emitenta nebo rizik pádu bankovního systému při finanční krizi. Od ostatních komodit drahé kovy se liší právě možností jejich úschovy ve fyzické podobě s velmi nízkými náklady. Toho využívají i některé fondy, které emitují podílové listy proti fyzicky drženému množství zlata, stříbra, platiny či palladia ve speciálním depozitáři. Takzvané „physically backed ETFs“ představují velice likvidní veřejně obchodovatelný cenný papír s přímou expozicí ke spotovým cenám daného kovu.

Na rozdíl od akcií, obligací a strukturovaných produktů, ovšem držení zlata a dalších drahých kovů samo o sebe negeneruje žádný výnos.

Proto vstup investora musí být dobře zvážen po časové ose – s přihlédnutím k dosavadnímu vývoji cen, a s ohledem na fundamentální faktory, o těchto se zmíním dál.

U všech kovů významnou roli hraje bilance nabídky a poptávky vytěženého kovu pro průmysl a investiční spotřebu, ale i další faktory, které nepřímo výrazně ovlivňují pohyb cen. Úrokové sazby (růst sazeb zvyšuje alternativní náklady držení), ekonomická situaci v Číně a Indii (tyto dva trhy dohromady spotřebují až třetinu světové produkce zlata), automobilový trh (platina a palladium se používají do katalizátorů aut se spalovacím motorem) a kurz měnového páru EUR USD – patří k nejčastěji diskutovaným.

K významným faktorům ovlivňující ceny zlata a dalších drahých kovů na straně nabídky patří náklady na těžbu. Jsou na různé úrovni podle lokality těžby, nákladům na energii a na provozní infrastrukturu, a samozřejmě podle způsobu těžby. Například nejlevněji v průměru se těží zlato v Rusku a v dalších zemích bývalého Sovětského svazu, a nejdráž vyjde těžba v Africe a některých zemích Oceánie. Celosvětový průměr nákladů na těžbu zlata se nachází zhruba mezi 900 a 1000 USD za 1 oz (trojská unce), počítáno včetně nákladů na udržení objemu těžby (all in sustainable costs). Ještě nedávno až 10% těžebních projektů bylo pod hranicí rentability a tak další pokles by mohl vyvolat uzavření části dolů a snížení přísunu kovu na trh. Toto je jen jeden z mnoha příkladů, jaké strukturální jevy mají vliv na cenotvorbu zlata a jiných drahých kovů.

Kdybychom měli posoudit, zda-li trhy s drahými kovy naplňují klasickou definici efektivního trhu, jako například velký burzovní trh, tak bych řadil trh zlata a stříbra k těm efektivnějším, naopak trh platiny a palladia – k téměř dokonale neefektivním. Zlato a stříbro se těží v mnoha zemích na mnoha lokalitách, a má více sfér využití v průmyslu a investicích. Naopak platina a zejména palladium se používají převážně pro katalytické procesy v průmyslu a v katalyzátorech aut. Ještě zajímavější je limitující podmínka na straně nabídky: přes 75% celosvětové produkce platiny i palladia dodávají společně Rusko a Jihoafrická republika. Na další země – Zimbabwe, USA a Kanadu – připadá už jen menší nebo nevýznamný podíl těžby. S takto silnými distorzemi na straně nabídky a poptávky, platina a palladium, při menší hloubce trhu, jsou mnohem více spekulativními kovy, než je zlato a stříbro.

Zpátky k roli drahých kovů v investičním portfoliu. Co se týče nákupu a držení zásoby slitků nebo investičních mincí u soukromých investorů, v ČR je dostupná základní nabídka slitků a mincí všech celosvětově rozšířených velikostí a denominací. Ovšem, díky relativně malému trhu, zde zákazník musí počítat s vyššími spready (rozdíly) mezi nákupem a prodejem. Lepší cenové podmínky, zejména pro větší objemy (např. pro desítky kilogramů zlata) je možné získat v tradičních centrech obchodu s drahými kovy, jako je Londýn, Curych nebo Singapur. Zde je nutné podotknout, že shodou okolností, tato centra obchodu se zlatem leží mimo EU (Londýn není tak jistý, ale o to je to ještě horší). To znamená i rozdílný přístup k tomuto druhu finančních aktiv: například ve Švýcarsku je fyzické investiční zlato přirovnáváno k peněžní hotovosti, naproti tomu ve státech EU je to jen další forma soukromého majetku. Určité konsekvence nastávají i v případě dovozu fyzického investičního kovu do států EU – musí projit celním řízením. Proto z pohledu českého investora, pořízení investičních slitků nebo mincí mimo území EU spíš předpokládá jejich držení a případný další odprodej v zemi nákupu.

Autorem článku je Denis Petrakov

Předchozí díl seriálu si můžete přečíst zde:

Finanční instrumenty, které replikují cenu komodit jsou staré jako sama Bible.

Na dnešních elektronických trzích jsou převažujícím způsobem investice do komodit komoditní fondy (ta dražší varianta) anebo ETF či ETC (exchange traded fund/commodity), které se obchodují na burze. U ETC je cena, kterou si účtuje správce ročně 0,3-0,5 % a investor si může vybrat jednotlivé komodity nebo jejich skupiny. Společnou charakteristikou komodit jako jsou ropa a plyn, drahé kovy či zemědělské komodity je to, že nenesou žádný výnos (dividendy, úroky), pouze jejich cena stoupá či klesá. Komodity dělíme pomyslně na dvě skupiny. Ta větší od kukuřice přes vepřové až po uhlí jsou ty, které se spotřebovávají.

Výnos přinesou tehdy, když se zvýší poptávka a ta zvýší cenu. K tomu dochází, když ekonomiky ve světě rostou anebo když přírodní vlivy způsobí nedostatek některých z těchto komodit.

To dělá z vývoje cen komodit cyklickou záležitost. Ta menší skupina jsou cenné kovy jako zlato, stříbro a další. Posledních 5000 let sloužily jako způsob uchování hodnoty a jako měna. A to je důvod, proč k nim přistupovat odlišně. Zejména v dnešní době, kdy vlády po celém světě tisknou ve velkém peníze, aby byly schopny platit své dluhy, vnitřní hodnota drahých kovů roste a může růst i nadále.

Autor: Mark Robinson

Předchozí díl si můžete přečíst zde:

Private equity fondy jsou již dlouhodobě zavedenou alternativou pro majitele firem financovat růst a rozvoj jejich společností, když z různých důvodů nestačí vlastní finanční zdroje nebo nemohou dosáhnout na bankovní financování.

V posledních letech private equity fondy také zastávají důležitou roli při akvizicích rodinných firem, které řeší absenci nástupnictví. Předmětem zájmu private equity fondů se stávají perspektivní firmy, u kterých správci fondů mohou podpořit další expanzi na domácím trhu nebo do zahraničí.

Private equity fondy investují svěřené finanční prostředky do základního kapitálu nebo obchodního podílu soukromých společností a stávají se tak akcionáři nebo podílníky. Díky tomu mají správci private equity fondů možnost přímo ovlivňovat chod a směřování jimi vlastněných firem. Nezasahují však do každodenního operativního řízení, při čemž spoléhají na profesionální manažery, ale podílejí se na formulování strategie a dohlíží na její implementaci, zpravidla z pozice členů dozorčího orgánu. Ke zhodnocení investovaného kapitálu dochází obvykle po čtyřech až šesti letech většinou prodejem firmy strategickému investorovi.

Investory do private equity fondů působících v České republice jsou dlouhodobě převážně zahraniční institucionální investoři. Dobrou zprávou je však fakt, že v posledních letech do této třídy aktiv investují také lokální instituce a privátní investoři z řad úspěšných domácích podnikatelů, kteří hledají diverzifikaci a atraktivní zhodnocení svého kapitálu.

Autor: Michal Aron, partner ve společnosti Arx Equity Partners

Předchozí díl najdete zde:

Venture capital. Je to ještě investování? Nebo je to gamble? Nebo charita?

Když se podíváte na zprávy, jak nějaká firma založená před rokem „naraisovala“ třeba 100 milionů korun a dala za to investorovi třeba 20% podíl, což odpovídá ohodnocení firmy („valuaci“) půl miliardy, řeknete si, že je to tak nějak všechno dohromady.

Valuace stranou, někdo byl ochoten poslat 100 milionů, aniž by to měl nějak zajištěno, aniž by ta firma vydělávala a mohla to vrátit. Proč? Protože sází na tři věci: vidí výborný (budoucí) business, umí si představit jeho kupce, a věří člověku, který z toho ten úspěch udělá. Takové sázení dopadá různě. Většinou špatně :-). Nejúspěšnější investoři však dokáží konzistentně vykazovat zisk. A když se podaří „trefa“ do jednorožce, i fantastický zisk. Nepočítají to většinou v Excelu, protože počítat ROI na tříletém plánu začínající firmy je čisté hraní si s čísly. Charakter zakladatele se stejně spočítat nedá a je úplně nejdůležitější. V podstatě se dá říct, že takoví investoři spoléhají zejména na instinkt. Pracují se svými zkušenostmi a inteligencí a ano, vsadí si.

U nejúspěšnějších fondů je rozdělení dvaceti investic zhruba takovéto: 5 firem zkrachuje a nezbude nic. 8 firem se nějak „potácí“, ale pravděpodobnost, že by investor dostal někdy celou investici zpět, je mizivá. 5 firem se prodá a investor něco málo vydělá (kolik, záleží stejně tak na vstupní i výstupní valuaci, jako na dalších smluvních podmínkách). A zbývající 2 firmy mu vydělají tolik, že zaplatí všechny, u kterých se investor netrefil. Takže je to hra s vysokým „risk je zisk“ profilem.

Říkáme si investoři, ale jsme hráči.

Autor: Ondřej Fryc, autor je partner v Reflex Capital

předcházející díl si můžete přečíst zde:

Umění se už stalo uznávanou součástí investičního portfolia. Likvidita uměleckých děl, byť limitovaná, se s rostoucí četností aukčních prodejů a veletrhů neustále zlepšuje.

Hodnotu takového alternativního aktiva je možno za určitých podmínek také dočasně zmonetizovat pomocí půjčky zajištěné dílem. O ceně umění, jako o emočním aktivu se subjektivním vnímáním hodnoty, rozhoduje nabídka, která je omezená. Volatilita hodnoty aktiva je závislá na trendu poptávky, ale především na dostupnosti finančních zdrojů kupujících. Když se v čase sejde trend a volné zdroje je cena maximální, ale za předpokladu, že jsou vlastníci ochotni prodávat. Měřitelnost a pravidelné sledování vývoje hodnoty uměleckého díla jsou díky malé likviditě a jedinečnosti díla prakticky nemožné. Jedná se vždy, až do momentu prodeje díla, jen o proximaci jeho hodnoty. Investice do umění představuje tezauraci volných prostředků a zároveň diverzifikaci do aktiva nekorelujícího s ostatními třídami aktiv. Pozor však na náklady spojené s držením umění. Naakumulované náklady tak případně vyrovná až výnos z prodeje díla. Pro investora-sběratele je důležitá kvalitní evidence investice. Čím lépe popsaná provenience, stav díla či restaurování, tím více se dá dílo-sbírka zhodnotit. Umění, podobně jako například zlato, nepřináší vlastníkům úrok ani dividendu, za to může být zajištěním pro reversní hypotéku. Sběratel-investor tak nemusí nutně realizovat potřebnou likviditu prodejem sbírky nebo díla, ale může využít specializovanou půjčku zajištěnou uměním.

Autor : Vladimír Rosel

Předchozí díl si můžete přečíst zde:

Následující zde:

Řada smíšených investičních fondů s vyváženou nebo dynamickou, natož pak konzervativní strategií nepokrývá svými výnosy ani míru inflace.

Naopak, kdo trefil investici do správného nemovitostního fondu, zhodnotil za minulých 3 až 5 let svůj vklad o plných 30-70 %.

Pokud jste před 5 lety dali peníze do některého z velkých dluhopisových investičních fondů na trhu v očekávaní bezpečného zhodnocování, je klidně možné, že vaše investice má dnes až o 5 % menší hodnotu než původní vklad.

Investiční fondy jsou pro běžného občana nejsnazší způsob, jak investovat peníze a dlouhodobě spořit. Zajišťují mj. diverzifikaci, profesionální správu, dohled České národní banky. Ale pozor – i s fondy se můžete spálit a reálné výsledky mohou být daleko za vašimi očekáváními.

Informace, které by měl každý investor vzít v úvahu při výběru fondu, zahrnují zejména kvalitu manažera fondu, reálné složení portfolia, poplatky a celkové náklady, historické a očekávané výsledky.

Většina investičních fondů reprezentuje určitou třídu aktiv. Z nich můžete namíchat vlastní portfolio v souladu s alokací, o které jsme v našem seriálu psali minule. Pozor na vstupní poplatky, aby vás nepřipravily o očekávaný výnos na několik let dopředu. Pokud máte přístup k pasivním indexovým fondům s výrazně nižšími náklady než aktivně řízené fondy, měli byste je zvážit. Statistiky potvrzují, že v průměru dosahují lepších výsledků. Nejsou ale řešením pro všechny druhy aktiv. Například nemovitostní fondy nebo fondy soukromého kapitálu vyžadují aktivní správu a kvalita manažera fondu je pro ně klíčová.

Smíšené fondy alokují peníze do různých tříd aktiv a průběžně jejich poměry upravují. Jedním vkladem tak můžete vyřešit celou investiční strategii. Jsou proto vhodné zejména pro drobné investory a pro pravidelné spoření. Při výběru rozhodně vemte v úvahu složení portfolia a celkové náklady. Pokud takový fond investuje do dalších fondů, často z vlastní finanční skupiny, celkové náklady pravděpodobně výrazně přesahují 2 % ročně a prostor pro nějaký zajímavý výnos bude velmi omezený.

Samostatnou kategorii tvoří fondy kvalifikovaných investorů. Jejich popularita roste a v aktuálně jich je v ČR zaregistrováno již přes 200. Podle české legislativy činí minimální investice 1 milion korun a proti standardním retailovým fondům mají výrazně širší pole působnosti. Mohou tak investovat do netradičních aktiv, jako je zemědělská půda, nájemní byty, logistické parky, developerské projekty, pohledávky, umění, víno či whisky, nebo podle sofistikovaných matematických algoritmů. Skýtají určitě zajímavé příležitosti, nicméně dvojnásob pro ně platí, nenechat se nachytat na lákavý příběh, ale v klidu si prostudovat informace, porovnat více možností a vyhodnotit, do čeho, kolik a proč chci investovat.

Autor článku: Jan Kubín

Předcházející díl seriálu si můžeze přečíst zde:

následující díl:

V ČR máme jen málo zkušeností se ztrátami z investic do nemovitostí (ECM, ORCO), pokles cen po roce 2008 byl mírný a v posledních letech atakuje růst cen 10 % ročně.

Není tedy divu, že domácí investoři mívají v nemovitostech víc, než by odpovídalo racionální alokaci jejich aktiv. Není nemovitost jako nemovitost. Základní rozdíl je v tom, jestli kupuji něco, co už stojí anebo něco, co se má teprve stavět. Koupit např. byt a pronajímat ho, je podstatně menší riziko (a nižší výnos), než koupit pozemek a něco na něm postavit. Poměr čistého příjmu a ceny nemovitosti udává výnos investice do nemovitosti. Výpočet musí zahrnovat nejen výnosy z pronájmu, ale i náklady spojené s provozem nemovitosti. Rovněž je nereálné očekávat, že nemovitost bude nepřetržitě pronajata, protože nájemníci přicházejí a zase odcházejí. Výnos se v současnosti pohybuje od několika málo procent u dlouhodobých pronájmů pražských bytů až k hodnotám na dohled deseti procent v rizikových lokalitách. Většina privátních investorů ovšem spekuluje s nárůstem ceny nemovitosti a tady přichází ke slovu finanční páka.

Pokud je kupní cena 100, já investuji 25 a na zbylých 75 si půjčím, tak při prodeji za 125 jsem zdvojnásobil svou investici. Na druhou stranu činí použití páky z nemovitostí rizikovou záležitost: Při poklesu ceny o 25 % jsem přišel o celou investici.

To asi neodradí někoho, kdo věří v přibližování českých cen k těm západoevropským: vídeňské byty se prodávají za 8-10 tis EUR za m2, kanceláře za dvojnásobek pražských cen (8 vs. 4 tis za m2), kanceláře v Římě za 9 tis a v Amsterdamu za 12 tis. Zatímco investice do bytů nebo bytových domů lze realizovat individuálně, tak investovat do nákupních center, kancelářských prostor nebo průmyslových nemovitostí může běžný investor jen prostřednictvím nemovitostních fondů. Ještě komplikovanější je investovat do development nemovitostí. Lze očekávat vyšší výnos, ale také podstatně vyšší riziko. Získání územního rozhodnutí se může, ale nemusí povést, nákladový rozpočet vypadá splnitelný jen dokud nezačnou chodit faktury a sliby realitek o výši nájmu nebo prodejních cenách mohou narazit na realitu trhu. Dostupné fondy nemovitostního developmentu lze spočítat na prstech jedné ruky, lze koinvestovat přímo s některými developery.

Autor Lubor Žalman

Následující díl seriálu:

Předchozí díl seriálu si můžete přečíst zde:

Dluhopis je závazek, jak už naznačuje anglický výraz pro dluhopis (bond). Je to vlastně kontrakt mezi emitentem dluhopisu, tj. dlužníkem, a těmi, kdo si kupují jím vydané dluhopisy, tj. investory.

Každá emise dluhopisu má své emisní podmínky, což je klíčový dokument, který specifikuje tento kontrakt. Dlužná částka, tj. jistina se splácí v poslední den existence dluhopisu. Pravidelně (ročně, čtvrtletně atd.) se většinou vyplácí úrok, tj. kupon dluhopisu. Ten ale může být někdy nulový. Pak se jedná o tzv. zero coupon bond. Další specialitou jsou dluhopisy bez splatnosti, které dlužnou částku nikdy nesplatí, ale donekonečna vyplácejí kupon. Poučený dluhopisový investor ovšem hodnotí dluhopis podle výnosu do splatnosti, a ne podle kuponu. Kupuje-li totiž dluhopis za cenu vyšší, než 100% nominální hodnoty dluhopisu (tzv. nad par), je výnos do splatnosti nižší než kupon. Při koupi pod par je zase výnos do splatnosti vyšší než kupon.

Dluhopisy lze koupit dvěma způsoby. Jednak když “vznikají” v rámci jejich úpisu. Skončí-li upisovací období, je už možné dluhopis koupit pouze na tzv. sekundárním trhu od někoho, kdo jej nabyl v rámci primárního úpisu. Zajímavou alternativou je také investovat do dluhopisových fondů, které dokáží vyhodnocovat a rozložit riziko lépe než individuální investor, ale nechají si za to samozřejmě platit.

Pravděpodobnost, že dluhopis bude splacen, hodnotí tzv. rating dluhopisu, kde stupeň AAA je nejvyšší možná známka, vyhrazená jen několika málo státům světa. U zahraničních emisí je rating pravidlem, ale na českém trhu je to výjimečná záležitost. O to těžší je pak posouzení rizika nesplacení.

O dluhopisech se traduje, že jsou bezpečnější než akcie. Pravda je ovšem jen to, že dluhopisy jsou bezpečnější než akcie stejné firmy (stejného emitenta). Investice do dluhopisů české firmy Zoot, která málem zbankrotovala, jistě nebyly bezpečnější než akcie ČEZ. Z některých nabídek dluhopisů na českém internetu ovšem vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Nedávný příklad: firma se popisuje jako technologická. Podíváme-li se do obchodního rejstříku na tržby, tak rok od roku klesají. Zisk také, v posledním roce ztráta. Jednatel podle jména z východu. Mateřská firma bez tržeb, ve ztrátě. Majitel z ještě vzdálenějšího východu. Co emisní podmínky? Žádné zajištění, žádné záruky, žádná ochrana investora. Kupon je ale samozřejmě vysoký. Opravdu na to někdo naletí? Asi ano – autor nedávno slyšel jednoho renomovaného poradce povzdechnout si, že malý český investor považuje libovolný dluhopis jen za převlečený spořící účet v bance. To je ovšem hluboký omyl.

Obecně v ČR panuje nešvar financovat začínající firmy nebo rizikové nemovitostní projekty vydáním dluhopisů. Když se to povede, váš zisk je omezen výší kuponu dluhopisu, což bývají jednotky procent ročně. Ale když firma zkrachuje, přicházíte o všechno. To se dá tolerovat, když kupujete dluhopisy firem jako je O2, protože tam je riziko krachu minimální. Ale kupovat dluhopisy začínajících firem, kde je riziko neúspěchu vysoké, je prostě iracionální. Investovat do mladých firem a rizikových podniků má smysl jen tehdy, když máte podíl na zisku. Jednou z možností je nákup akcií. Pořád sice můžete přijít o všechno, když se to nepovede, ale když ano, tak můžete vydělat i několikanásobek. A to už je férová kompenzace za podstupované riziko.

Dá se očekávat, že české dluhopisové fondy budou čím dál více filtrovat kvalitní dluhopisy od těch ostatních s tím, jak roste obliba těchto fondů. Tím se bude český dluhopisový trh dále kultivovat. Dalším zajímavým vývojem by bylo větší zapojení penzijních fondů a pojišťoven do domácího dluhopisového trhu.

Autor  Mark Robinson/ Lubor Žalman

Dálší díl seriálu:

Kdo si koupí akcie, stává se spolumajitelem kusu firmy. Má tedy podíl na hodnotě firmy a prostřednictvím dividend i na jejím zisku.

Základní dva druhy akcií jsou jednak privátní (např. Agrofert a.s.) a pak veřejně obchodované na nějaké burze (např. ČEZ nebo Apple). Publicitu přitahují právě akcie firem obchodovaných na burzách. Jejich analýzy zajímají velký počet investorů, kteří si dělají názor na budoucí vývoj ceny akcií dané firmy na základě informací, které veřejně obchodovaná firma (na rozdíl od privátně vlastněné firmy) povinně zveřejňuje. Stejné informace ovšem mohou vést k opačným názorům, a tak někdo chce prodávat, jiný nakupovat, a vytvoří se cena. Když ji vynásobíme počtem akcií, dostaneme tzv. tržní kapitalizaci. Tu zase vydělíme ziskem firmy a dostaneme P/E (price to earnings), nejznámější akciový ukazatel. Čím nižší, tím se zdá daná akcie levnější. Není bez zajímavosti, že české akcie mají v průměru podstatně nižší P/E než ty americké. Další základní ukazatel je ROE (return on equity) – zisk se vydělí vlastním jměním. Tady naopak čím je vyšší, tím lépe. Investor může na akciích profitovat dvěma způsoby: nárůstem ceny a dividendami. Oba dva druhy zisku však podléhají zdanění, ovšem v každé zemi je to jinak. Zisk českého investora z titulu nárůstu ceny akcie se nedaní, pokud ji držel alespoň tři roky a jde o fyzickou osobu. Jsou tři základní způsoby jak investovat do akcií. Když chci sám hádat, která akcie posílí a které oslabí, tak si nakoupím přímo jednotlivé akciové tituly. Chci-li toto hádání nechat na někom jiném, koupím si podíl v aktivně spravovaném akciovém fondu. Věřím-li statistikám, které říkají, že hádání nepřináší výsledky, koupím si „průměr trhu“ prostřednictvím akciových ETF (Exchange Traded Funds) fondů. Mít přitom štěstí, se ovšem hodí vždycky.

Další díl seriálu si můžete přečíst zde na našem blogu:

Poté, co si sepíšete svůj majetek s výjimkou nemovitostí k vlastnímu bydlení, je dalším krokem investičního procesu alokace aktiv.

Tím se myslí naplánování rozložení majetku mezi jednotlivé druhy investic podle typů cenných papírů, průmyslových odvětví nebo zeměpisných oblastí. Zároveň dobrá alokace zohledňuje vaši ochotu riskovat i dobu, po kterou můžete investované peníze postrádat. Základní stavební bloky jsou akcie obchodované na burze, dluhopisy, hotovost, nemovitosti, komodity (ropa), cenné kovy (zlato) a neveřejné akcie či fondy. Tyto kategorie se dále dělí, například: růstové akcie, dluhopisy rozvíjejících se zemí, americké dividendové akcie. Každá z těchto kategorií se chová jinak. Má vyšší či nižší očekávaný výnos, ale také jiné riziko. Některé přinášejí pravidelný výnos, jiné až při prodeji. Některé jsou obratem zpeněžitelné, jiné až po mnoha letech. Podstatné je, že pro každého investora se dá nalézt takový mix těchto stavebních bloků, který při míře rizika, kterou si zvolil, maximalizuje výnos takto sestaveného portfolia investic. Je to však dynamická záležitost – investice, které narostly je potřeba částečně prodat a jiné zase dokoupit. Zkušený investiční manažer bere kromě vývoje cen v úvahu i jak moc se ceny jednotlivých tříd aktiv pohybují společně (korelace) a jak snadno jsou prodejné (likvidita).  Výsledkem alokace aktiv je proto diversifikované portfolio, tedy rozložené do více druhů investic.

Mark Robinson, EnCor Wealth management

Více k tématu alokace aktiv si můžete přečíst v našem článku:

Další díl seriálu si můžete přečíst zde na našem blogu: